Krutá Realita - 1.kapitola - pohled Rebeky

Krutá Realita

Kapitola 1. - Příjezd

(One Direction - Gotta Be You)

/Rebeca/

Pohled Rebeca Black:

Poslední dobou co jsem se dozvěděla, že se přistěhuje moje nová "sestřička" de všechno do háje.

Právě sedím v pokoji se slouchátkama v uších. Před chvíli jsem se pohádala s matkou. Celou dobu do mě hustila, jak mám bejt milá a přívětivá. Dala jsem jí jasně najevo, kde tu Gabrielu mám.

Ani ne za deset minut má přijed.

To nejhorší na tom je, že bude dokonce chodit na stejnou střední. Řeknu vám, že o nějakou psychycky labilní barbie nestojím. Ke všemu je zejtra pondělí a moje matička už jí koupila i pastelky do školy. To teda znamená, že s ní budu muset jezdit společně autobusem.

Z přemýšlení mě vytrhl domovní zvonek.

Ani ne za minutu se ozval hlas mý matky, jak se vítá s novým přírustkem do rodiny. Slyšela jsem dupot po schodech a po chvíli mi někdo ťukal na dveře.

"Co je?!" zavrčela jsem

"Měla by jsi jít pozdravit Gabrielu!" ozvala se.

"Myslím, že to už jsme probrali!" houkla jsem za ní znuděně.

"Rebeco, doufám, že jsi si vědoma toho, že jestli okamžitě neotevřeš, tak ti zruším ty tvoje páteční výlety!!!!" řekla s ironií v hlase.

Jo ták takhle ona na mě? Fajn jak chce. Mám jí pozdravit? má to mít!

Celá rozzuřená jsem se zvedla a otevřela dveře od pokoje. Stála tam moje miloučká matička a vedle ní Gabriela. Přesně jak jsem hádala, byla to vymaštěná blondýnka.

Když mě spatřila, nadhodila letmý úsměv. Jestli si myslí, že jí na to holčičce skočím, tak se pekelně mýlí. Matka nadhodila takovej ten výraz co říkal: máš-štěstí-že-jsi-vylezla.

Nadhodila jsem svůj největší úsměv a slušně jí přívítala jedním slovem.

"Zdar!" řekla jsem se slušnou dávkou ironie a zabouchla jí dveře před nosem. Škoda, že jsem neviděla jejich výraz, určitě by stál za to!

Takhle to šlo celej večer. Pořád běhali po baráku a stěhovali jí věci. Nechápu, kde nahrabala tolik krámů, ale vypadalo to, že zaplní celej pokoj. Snažila jsem se to ignorovat a asi tak kolem jedenáctý jsem zalezla do postele.

Netuším po jak dlouhý době jsem usnula, ale najednou mi zazvonil budík. Znuděně jsem se zvedla s postele a zamíříla do koupelny. Vyřídila jsem si ranní hygienu a jako na konec jsem si zapla žehličku na vlasy.

Celá tahle činnost mi trvala necelých deset minut. Po chvíli zkoumání před zrcadlem jsem přišla na to, že lepší to nejspíš nebude. Rozhodně nepatřím mezi ten tip holek co se stresujou nad tloušťkou nebo nad tím jak vypadaj. Ve skutečnosti mi může bejt jedno co si o mně kdo myslí.

Byla jsem myšlenkama mimo, tak jsem si ani neuvědomila, že jsem do někoho ve dveřích koupelny srazila.

"Promiň" omluvila se mi tiše Gabriela.

Jo přesně ona. Stála předemnou jen v kraťasech a volným tričku na spaní. Nejspíš to, ale zase nebude taková barbie, jak jsem si myslela. (Soudě podle toho, že byla oblečená v tmavý barvě.)

"Hmmm" zamručela jsem a prošla kolem ní na chodbu.

Myslela si, že bude mít nějakou pěknou narážku, ale nestalo se. Zalezla do koupelny a zavřela za sebou dveře.

S protočením očí jsem seběhla do kuchyně a zamířila k ledničce. Vyndala jsem si jogurt a sedla si na barovou židličku. Bylo mi jasný, že v celým baráku jsem jen já a moje nová sestra.

Snažila jsem se na ní nijak zvlášť moc nemyslet, ale vážně mi to moc nešlo. Jen za tu chvíli co jsem do ní vrazila, jsem poznala, že jí moc do smíchu nejspíš nebude. Každopádně ať nečeká, že jí budu brát jako sestřičku. S tím ať rozhodně nepočítá.

Po pravdě bych nejspíš nebyla zrovna dvakrát nadšená, kdybych přestupovala na jinou školu. Jenže s tím jí rozhodně nijak pomoc nemůžu. Vlastně já ve škole nejsem nijak moc oblíbená. Všichni mě berou jak drsnou holku co si nenechá nic líbit. No jo co na srdci to na jazyku.

Ve škole nemám nejlepší známky a učitlé mě taky zrovna dvakrát nemilujou. Spíš jsem pro ně něco jako narušitel co věčně o hodině otravuje. Deně mám rezervovaný místo v učebně pro poškoláky. Poslední dobou jsem tam víc jak doma.

Po menší snídaní jsem vyběhla schody a zamířila do pokoje pro tašku. Vážně nechci, aby mi zase ujel bus. Nehodlám se trmácet do školy pěšky. Po ránu vážně moc k použití nejsem. Po pravdě se mi mozek zapojí většinou při obědě a to jen na tu chvíli co sedím v jídelně.

Cestou z pokoje jsem přemýšlela nad tím jestli Gabriela ví kdy nám jede bus. Nakonec jsem se, ale dostala k tomu, proč by mě to mělo zajímat a s znuděným výrazem vešla do chodby a pomalu se obouvala.

Hodila jsem přes sebe podzimní bundu a vyšla ven před barák. Hodila jsem pohledem k zastávce (kterou máme mimochodem hned naproti baráku) a všimla si, že už tam někdo stojí. Nejdřív mi nedošlo, kdo to je (Nedivte se!!!! Po ránu toho po mě moc nemůžete chtít).

Po chvíli jsem si uvědomila, že už tam Gabriela stojí a čeká na bus. Teda ta holka má ale páru. Jak na to tak koukám, tak to nejspíš bude nějaká slušňačka.

Hodila jsem jí za hlavu a zamkla za sebou dveře.

Jen jsem se otočila a už se ze zatáčky vynořil bus. Nasadila jsem rychlejší tempo a doufala, že ten dědek co s tou kraksnou jezdí si uvědomí, že jedu taky.

Naštěstí jsem to stihla včas. Vlezla jsem do busu a zaplatila. Gabriela šla přede mnou a sedla si kousek za řidiče. Já jsem se vydala až nakonec busu a obsadila svoje obvyklý místo. Ráno moc lidí busem nejezdí, takže je tu poměrně klid a můžu si klidně na chvíli zdřímnout.

Strčila jsem si do uší sluchátka a pustila si písničky na plný pecky. Ty dvě báby co seděli přede mnou se na mě otočili s nadzvihnutým obočím. 

Snažila jsem se je ignorovat, ale měla jsem velkou chuť na ně zvednout prostředníček a doslova je vyfakovat. Nakonec jsem se, ale ovládla. Ještě by mě ty babky drbali v supermarketu.

Cesta do školy trvala ani ne dvacet minut. Ani jsem se nenadála a už autobus zastavoval před školou. S velkým nádechem jsem vyšla z busu.

Tak dneska to ještě bude mazec!!!!

(Díky za čtení a pls komentíky díky...!!!!!)

Vaše mishqa and peťula!!!!